PRAHA – Velkého úspěchu dosáhly české boxerky na přelomu června a července v Maďarsku na evropském šampionátu Evropské unie. Z osmi svěřenkyň reprezentační trenérky Evy Líškové se hned dvě probily do finále, kde sice na své soupeřky nakonec nestačily, ostudu ale rozhodně neudělaly.

Profiboxing.cz vám nyní ve spolupráci s ČBA (Česká boxerská asociace) přináší mini-seriál rozhovorů s oběma českými stříbrnými holkami, které doprovodí povídání s trenérkou Evou Líškovou a prezidentem ČBA Svatoplukem Žáčkem. Po rozhovoru s Martinou Schmoranzovou přinášíme povídání s druhou z medailistek – Alicí Šrámkovou.

Jak moc si ceníš stříbra ve váze do 54 kilogramů z „malého evropského šampionátu“?

Opravdu moc, byl to můj první velký turnaj, byla jsem z toho docela vykulená, když kolem mne chodily holky, které mají medaile ze světových šampionátů nebo olympiády. Jsem ráda, že jsem v jejich konkurenci takto obstála, na druhou stranu je zde i zpětná vazba a vím, že na sobě musím ještě hodně pracovat.

Takže ti zkušená „harcovnice“ Martina Schmoranzová dělala průvodkyni?

To zase ne, že bych se jí držela za triko a koukala kolem s otevřenou pusou, to ne. (Směje se) Pomoc byla vzájemná a super, vždycky jsme se ostatní holky staraly o tu, která právě měla zápas, dělaly ji zázemí, což strašně každé z nás pomáhalo.

Díky postupu až do finále jsi musela držet váhu pod limitem vlastně týden. Jak moc to bylo náročné?

Asi nemůžu být sprostá, viď? Ve čtvrtek už mě to fakt sr... (smích). Navíc jsem tu váhu měla už týden dopředu, takže jsem ji držela skoro čtrnáct dnů. Ale je to o hlavě, když jsem tam pak chodila kolem té zmrzliny a podobně, tak mi stačil jen pohled na ni a bylo to, ale rozčilovalo mě to spíše z principu.

Předpokládám, že po finále jsi se na zmrzlinu už jen nedívala...

(Smích) To rozhodně ne. To byla zmrzlina, chipsy...

Zpět k zápasům, jak bys je zhodnotila?

Ve čtvrtfinále se Švédkou Linneou Strandellovou, semifinále s Turkyní Kubrou Ardisovou i finále s Lisou Whitesidovou měly společného jmenovatele: vždycky jsem prospala první kolo, další bylo vyrovnané a ta poslední už jsem boxovala dle představ, dokázala být přesnější a více tlačila. (dodatek Evy Líškové: Byl to zvláštní los, Alice měla na své straně pavouka samé vysoké holky a v tom druhém byly zase menší, urostlejší, stejně jako byla Angličanka ve finále. První zápas byla Alice lepší, ve druhém Turkyně vždy rázně nastoupila, ale poté byla Alice lepší, přesnější, prostě lovec. Ve finále malé Angličance asi moc neseděla, chtěla se pořád prát, ale přesto byla přesnější a vyhrála zaslouženě)

To zní, jako bys potřebovala vždycky budíček od soupeřky...
Bohužel, musím na tom zapracovat. Hlavně ty první dva zápasy si byly celým průběhem hodně podobné.

Mluvila jsi o zpětné vazbě, takže na čem je třeba ještě zapracovat, aby z toho příště bylo třeba i zlato?

Neházet tam tohle, ale tohle (naznačuje háky, pozn. Autora), pracovat dobře z ústupu, když si dobře povolím, tak to ještě zakončit kontra-útokem, nezůstat jen u té obrany.

Je z tohoto pohledu dobře, že jsi na turnaji narazila na rozdílné boxerské styly?

Určitě, čím více rozdílných stylů, tím lépe. S ohledem na moje mezinárodní zkušenosti jsou ale všechny zápasy důležité pro to, aby se mohla zlepšovat.

Poslední otázka stejná jako u Martiny: Chtěla bys někomu poděkovat?

Určitě svému partnerovi, který se se mnou musí trápit, ale zvládá to skvěle a je mi hrozně velkou oporou a také oběma svým trenérům – Pavlu Dostálovi a Evě Líškové.