1. Můžete nám říci, jak jste se ke sportovní psychologii dostal a z jakého jste přišel sportu?
Vystudoval jsem psychologii s pedagogikou na FFUK a tříletý tenisový trenérský kurz na FTVS UK, obě školy v Praze. Od dětství jsem hrál stolní tenis, tenis, volejbal, Rodiče, sportující psychologové, hráli závodně stolní tenis a volejbal, tak jsem byl přítomen na jejich trénincích i zápasech a začal jsem závodně hrát oba tyto sporty. Společně se sestrou jsme začali hrát i závodně v Táboře tenis. V Československu jsem tenis hrál za Spartu Praha nejvyšší soutěž i PMEZ až do zranění, kvůli kterému jsem jako hráč s tenisem skončil, ale později jsem se mu začal věnovat plně trenérsky v ČR a v Itálii. Po ukončení studia psychologie jsem nastoupil na FTVS UK, kde jsem pracoval 7 let ve výzkumu, měl jsem na starosti sportovní parašutismus, biatlon, střelectví a jako tenista jsem postupně pracoval i pro ČTS pro družstva Galea Cupu, Winter Cupu, Davis Cupu a FED Cupu.
2. Do jaké míry dokáže psychologická příprava ovlivnit konečný výkon sportovce?
Podíl psychiky na výkonu je markantní a selhání sportovců se probírá téměř v každé hospodě. Problém obvykle nebývá na straně sportovce, ale začíná již v systému přípravy, který je převážně založen na zvládnutí techniky a kondice, částečně i taktice, psychologická příprava zjevně absentuje (výjimka potvrzuje pravidlo). Místo psychologické prevence se tak „hasí psychické požáry“, což v některých případech je i těžko řešitelné. Práce sportovního psychologa je i společenský problém, protože z pohledu dlouhodobého společenského vývoje u nás, je jeho pozice vnímána pouze pro „abnormální populaci“ = přece zdravý jedinec psychologa nepotřebuje, což je „kámen následného úrazu“. Jednoduše řečeno, řada sportovců současnosti provádí výkony systémem „pokus – omyl“, a pak odpovědní (rodiče, trenéři i sportovci) jednoduše označují příčiny neúspěchu za problém psychického rázu sportovce, ale ten je v tom obvykle nevinně.
Problém může primárně být ve špatně zvládnuté technice pohybu, kondici či taktice a sportovní psycholog již může tyto oblasti v dlouhodobém tréninkovém procesu významně ovlivnit, a tak eliminovat pozdější „psychické problémy“ sportovce. Pokud vyloučíme problémy z oblastí techniky, taktiky a kondice, pak řešíme potenciální vliv původní rodiny a školy (práce) na jeho výkonnost či se zaměřujeme pouze na psychickou část výkonu v konkrétní sportovní činnosti.
Podíl psychiky na výkonu je v každém sportovním odvětví jiný, pohybuje se od 40 do 60%, v šachách se psychika podílí na výkonu téměř zcela. V tréninku můžeme psychiku trénovat (zatěžovat) asi z poloviny, než vyžaduje reálný sportovní výkon. Z toho jednoznačně vyplývá, že část psychických vlastností si sportovec vytváří na základě absolvovaných zápasů. Největším neštěstím obvykle bývá hodnocení výsledku (vyhrál/prohrál), místo „jak bojoval“, což je alfa a omega jeho celkového rozvoje, především psychického. Druhým velkým problémem je předčasná vrcholná výkonnost sportovce, kdy z pohledu bio-psycho-socio zrání, jeho organismus i osobnost nejsou ještě zcela připravené, chybí vyváženost působících vnějších faktorů (tréninkových podnětů, zápasových cílů) a aktuálních předpokladů sportovce. Celá řada sportovců pak z důvodu předčasné vrcholné výkonnosti končí kvůli ambicím jiných zainteresovaných (rodiče, funkcionáři, trenéři), protože na takovou zátěž nebyli ještě dostatečně celkově zralí.
3. Jak testování probíhá a kdo všechno je okolo sportovce testován?
Testování předpokladů sportovce je v každém sportu jiné, protože nároky těchto sportů jsou rozdílné. V zásadě platí, že rozhovory probíhají s trenérem, sportovcem a u mládeže i s rodiči. Testováním, monitoringem a analýzou sportovní činnosti, rozhovory, zjišťujeme vrozené i získané osobnostní vlastnosti sportovce, dále se z hlediska tréninku (psychomotorického učení) zaměřujeme na smyslovou oblast, důležitou pro učení se technice a taktice, ukazatele aktuálních psychických stavů a psychické odolnosti, které de facto do značné míry „pouští“ dříve naučené do konkrétního sportovního výkonu. Následně výsledky interpretujeme jak trenérovi, tak i sportovci (rodičům) a navrhujeme změny v tréninkovém procesu, připravujeme ve spolupráci s trenérem roční, mezocyklové i týdenní tréninkové plány, definujeme hlavní i vedlejší cíle, nastavujeme i způsob nárůstu formy z hlediska akcí (sportovních událostí) i období „zákazu“ trénování či absolvování akcí. Vše je zaměřeno na zvláštnosti sportovce, na jeho jedinečnost, detaily sportovní činnosti, každý jsme jiný a každý potřebujeme jiný přístup.
4. Jak konkrétně u boxu můžeme poznatky ze sportovní psychologie využít?
Box má, jako každý sport, svoje specifika. Co je ale stejné je čas, který boxer potřebuje na to, aby se na zápas připravil, čas mezi jednotlivými údery, stejně tak čas přestávek mezi koly, zápasy, čas mezi akcemi (turnaji). Jde i např. o jeho způsob zvládání zápasových úspěchů/neúspěchů, eliminování mimo sportovních problémů, nastavování tréninkových plánů, atd. To vše souvisí se znalostí jeho schopností, temperamentu, charakteru, fungováním aktuálních psychických stavů, psychické odolnosti, pozornosti, apod. Spolu s osobnostními předpoklady a analýzou zápasů boxera na turnaji, se pak dá popsat, i individuálně správně nastavit způsob jeho celkové mentální přípravy. Boxer se tak i dříve naučí uvědomovat si sám sebe, v jakém je momentálně stavu a podle toho i třeba měnit taktiku boje, ovlivňovat soupeře, předvídat situace apod., Je třeba si uvědomit, že úder je až x-tý „v mentální řadě úkonů“, které se boxer musí naučit. Stejně tak je třeba, aby trenér v každodenním tréninkovém procesu individuálně aplikoval základní principy psychologické přípravy. Oba jsou se sportovcem na stejné lodi úspěchů/neúspěchů a i jeho zájmem by měl být optimální nárůst výkonnosti sportovce. Kondiční trenér a sportovní psycholog jsou pak dalšími členy mikro realizačního týmu boxera, kteří se na jeho výkonnosti podílejí.
5. Jaký je rozdíl mezi přípravou třeba tenisty a boxera?
Chce se mně říci žádný a veliký. Obojí platí. Jsou společné věci, týkající se plánování akcí, přípravy na ně, individuálního nastavení tréninkového procesu, učení se vnímat sebe sama, realizovat naučenou techniku a taktiku boje, práce s trenérem, s kondičním trenérem a sportovním psychologem, atd. Trochu popíšu oba sporty. Rozdíl je dán samotným způsobem získávání bodů, box je kontaktní sport, tenis ne. V boxu a v tenise sleduji soupeře, předvídám, mám většinou letmé lokomoční starty, vnímám prostor a čas, odhaduji taktiku soupeře, vymýšlím svoji, reaguji na situace, řeším je. V tenise mohu bod získat, aniž učiním téměř cokoli, v boxu ne. V tenise hraji s raketou a míčkem, v boxu zasahuji soupeře s rukavicemi. Podíl emocí na přípravě i výkonu je zcela jistě různý, včetně nastavení aktivační úrovně a permanentní pozornosti v boxu. Rozdíly jsou v přestávkách, v tenise jasně dané, v boxu různé, až přerušení boje nastane, a to z různých důvodů. Délka boje je v boxu přesné daná, v tenise je momentem ukončení zápasu zisk definovaného počtu bodů. Naučení se pracovat s aktuálním psychickým stavem, odolností, pozorností apod. je pro oba sporty společné.
6. Nějaké zajímavé případy z praxe?
Nebudu přímo jmenovat, nebylo by to bez přímé dohody s klienty fér, ale od r. 1984 do současnosti se ve spolupráci se sportovci povedlo vyhrát mistrovství světa ve sportovním parašutismu, mistrovství ČR v golfu, tenise, beach volejbalu, šermu, curlingu, mezinárodní individuální i týmové soutěže v tenise, golfu.
Do současnosti jsem např. pracoval s reprezentanty golfu, lyžování, curlingu, beach volejbalu, šermu, jachtingu, atletice, moderní gymnastice, ledním hokeji (ČR a Kanada), boxu, Jako oficiální psycholog státní reprezentace Československa a ČR jsem pracoval s týmy Galea Cupu, FED Cupu, sportovního parašutismu, biatlonu, curlingu, golfu, beach volejbalu. Psychologii sportu přednáším trenérům u nás i v zahraničí (Bangkok, Německo, Slovinsko, Maďarsko).
Co je zajímavé, že téměř polovina sportovců přišla tajně, aniž trenér byl jimi o tom informován, a důvod byl ten, že chtějí získat výkonnostní výhodu na kolegy v týmu (hokej), nebo se stydí za to, že navštěvují psychologa, protože trenér či vrstevníci v klubu by se jim smáli. Sami s tím bytostně problém nemají, ale co by tomu řekli ti ostatní, jak by se jim to jako bumerang vrátilo? Podíl psychiky na výkonu je neoddiskutovatelný a dokud bude práce sportovního psychologa vnímána jako něco nenormálního, pak bude pro sportovce těžké výrazně prorazit na mezinárodní úrovni, protože jeho zapojení do tréninkového procesu a zápasové přípravy, je všude jinde ve světě již dávno zcela běžné.
7. Kde působíte a co vše vaše středisko nabízí?
Od r. 2000 pracuji ve sportovních areálech HAMR v různých funkcích jako šéftrenér, trenér tenisu, psycholog a sportovní ředitel. V r. 2010 zde byla založena psychologická sportovní poradna, která nabízí různé služby. Hlavní činností, kterou se poradna zabývá, je zkvalitňování sportovního výkonu jedince i týmů a tím současně i šetření finančních prostředků sportovních svazů, klubů, jednotlivců, které jsou většinou z hlediska celkové přípravy sportovce vynakládány neefektivně, a to z důvodu absence psychologické přípravy. Bližší kontakty jsou na adrese http://www.hamrsport.cz/psychosport
Areály (Braník – Gutovka – Záběhlice) nabízejí pestré sportovní vyžití. K dispozici je 27 tenisových dvorců, 12 squashových kurtů, 20 badmintonových, 15 beachvolejbalových, dále na čtyřech hřištích se hraje florbal či futsal, na třech stolech stolní tenis, na dvou hřištích s umělou trávou fotbal, stejný počet kurtů je i pro volejbal/nohejbal. Mezi méně běžná sportoviště patří horolezecká stěna, lanové centrum a ledová plocha. Lektorsky vedené cvičební lekce probíhají ve dvou sálech, od aerobiku až po spinning (areál HAMR-Záběhlice), najdete zde i fitness centrum, které doplňují masáže a fyzioterapie.
